OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Fantastické stříbro pro Tomečka s Lálou v africkém Dakaru!

Pilot Tomáš Tomeček s navigátorem Ladislavem Lálou v 10. etapě vybojovali druhé etapové vítězství v kategorii kamionů v řade. Hodně písčitá etapa s dunovými poli dala zabrat mnoha závodníkům. Tatra Promet/Excalibur teamu zvládla všechny nástrahy bez výraznějších problémů a česká posádka se před poslední etapou posunula na celkové druhé místo v kategorii.
Závěrečná 11. etapa měřila 207 kilometrů a vedla převážně po písčitých cestách kolem mauretánského města Akjut. Posádka Tomáše Tomečka s navigátorem L. Lálou ji zvládla projet bez výraznějších problémů a uzavřela tak vynikajícím výsledkem letošní ročník tohoto dakarského závodu. Jediným, koho Tomáš Tomeček nedokázal porazit, byl jeden ze dvou továrních Kamazů.
V neděli je na programu slavnostní defilé u Růžového jezera v Dakaru, které již nic nemění na fantastickém stříbře pro posádku kamionu Promet/Excalibur v letošním Afroca Eco Race! 

Tomeček a Lála

Cestopis – Vítězství v Mauretánských dunách

Do Dakaru to dnes ráno bylo 587 závodních kilometrů. Je to ještě ohromná porce a po dnešku se z nich ukouslo 379. A děly se věci. Naštěstí si Tomáš smůlu vybral v Maroku. Teď šlape na paty všem i Kamazům. A to pořádně. Výsledkem je druhé etapové vítězství v kategorii kamionů za sebou a možný posun na celkové druhé místo v této kategorii. Zatím se tak domnívám, oficiální výsledky nemám ještě k dispozici.

Elizabeth Jacinto dnes měla veliké problémy a přijela do cíle výrazně později. U Kamazů to je ještě horší. Ten s číslem 402 zastavil pro pravděpodobnou poruchu motoru, ale oni nejsou ti, kdo se vzdává. Aktuálně je za dvacet minut osm hodin večer a dostávám informaci, že poškozený Kamaz dojel vlastní silou do bivaku. Zdá se, že zítra může do poslední etapy opět nastoupit. Docela bych to Kamazům přál. Team Kamaz nám letos hodně pomohl s pneumatikami a s nářadím. Bylo by škoda přijít o vůz v předposlední etapě.

Tomáš s Láďou musí ještě zítra vydržet posledních dvě stě devět závodních kilometrů v jedenácté a poslední etapě letošního Africa Race. Ta se odjede ještě na území Mauretánie a pak se přesuneme do Senegalu, kde bude slavnostní závěr u Růžového jezera. Zatím se, ale ještě hodně maká na Tatře. Mechanici svařují poškozené výfukové potrubí a opravují vše co se jen dá a já se mohu opět zamyslet nad cestopisem.

Když se díváte na staré dakarské cestopisy a fotky ze začátků závodění tak na vás dýchne atmosféra pouštní a subsaharské Afriky. Nekonečné písky Sahary, hliněné domy a místní obyvatelé. Hned po tom nastupují příběhy, co se zde staly a ty přežívají jen v myslích několika lidí. Jako malý kluk jsem přemýšlel o tom jaké to bylo. Později jsem si myslel, že ty doby jsou nenávratně pryč. Nejsou! Renému Metgeovi se povedlo něco neskutečného. Genius loci opravdového maratónského závodění pokračuje v jejich režii. Toto uvědomění mě zasáhlo s plnou silou dnes na sedmdesátém devátém kilometru dnešní etapy, když po padesáti kilometrech jízdy souběžně s dunovým polem se do něj vjelo. Stovky kilometrů čtverečních písku. Vylezl jsem na dunu a jen hleděl do dálky. Na vůbec nic jsem nemyslel, jen si užíval ten pocit. Letos už po několikáté. Každá etapa je jedinečná.

Každý si vychutnal tyto okamžiky jiným způsobem. Každý zažil dnes svůj příběh. Náš se potkal na chvilku s příběhem motorkářky Žeňi (Yevgeniyi) Nesterové se startovním číslem 114. Drobná dívka na Husqvarně se zahrabala hned na prvním kilometru dun. Vyhrabala ji z písku, nasedla a znova se zakopala a pak znova a znova. Není to jednoduché najít síly deset dnů a tisíce kilometrů po sobě. Když jsem k ní přišel, tak ji zpod helmy tekl pot. Chvilku si sedla na zem. To byl čas si sní pohovořit. Na moji otázku, proč se pokouší jet dál a nevyjede z dun pryč do bivaku, řekla jednoznačně, že tady není kvůli tomu aby to vzdávala. Jediné o co mě prosí je, zda ji nepomůžeme vyhrabat motorku, která v té chvíli byla zahrabaná tak, že jen koukal motor, přední vidlice s kolem a řídítka. A pak, že pojede dále. Po mnoha pokusech se ji povedlo pořádně se rozjet a zmizela nám mezi dunami. Jen bylo slyšet jak její motorka po chvíli opět vydala dusivý zvuk a utichla. V bivaku jsem ji dnes večer ještě nepotkal. Jen co ji uvidím tak ji vyslovím své hluboké uznání. Její odhodlanost a vnitřní síla na mě dnes udělaly veliký dojem.

Krom běžných závodních událostí, jsme dnes asi vytvořili lokální mravnostní incident. Slovenský závodní motocyklový team sebou má holčinu, také motorkářku, Zuzanu, která se jim stará o každodenní chod teamu. Jezdí s nimi od bivaku k bivaku a na to, že je tady už druhý ročník, tak se pořádně neměla možnost podívat do etapy. Ráno jsme ji vzali sebou do našeho press caru a rádi ji umožnili se podívat na duny. No, oblékla si upnuté tričko s velkým výstřihem a krátké šortky (koukněte na fotky). V písku její oblečení nevzbuzovalo pražádnou reakci, nicméně cestou zpět jsme se stavili v Akjutu natankovat. U pumpy a několika obchodů kolem polehává asi desítka dospělých, důstojně se prochází několik výrostků a pobíhá spousta dětí. Polehávání a důstojné procházení vzalo za své po tom co Zuzka vystoupila z auta. Dospělí si nenápadně stoupli, aby dobře viděli. Po natankování jsme ještě popojeli pár metrů a šli si koupit nějaké pití do obchodu a sypaný čaj na doma. Auto ze Zuzkou vevnitř oblehla omladina s obličeji připláclými na boční okýnko. Na moji pozdější otázku proč je tak nějak divně špinavé, se mi dostala odpověď, že ji přes něj posílali pusy.

Cestopis – Tatra druhá v cíli a problémy na mauretánské hranici

Znáte ten příběh o tom, jak velbloud, který cítí vodu, zrychluje? Poslední čtyři etapy v Mauretánii byl velbloud jménem Tatra v trysku a stále zrychloval. Bez zaškobrtnutí a v plné rychlosti přilétl do oázy. Druhé místo v kategorii kamionů se zdálo před týdnem jako úsměvný sen. Bez většiny náhradních dílů a téměř tříhodinovou ztrátou v hloubi startovního pole byl cíl jasně daný. Dojet na co nejlepším místě, ale jet tak, aby se Tatra moc nerozbila. Jet tak, aby všichni Tatrováci byli hrdí na to, jak se daří české značce při třicetiletém výročí první účasti Tatry na rallye Paříž-Dakar. Jet tak, aby zítra u Růžového jezera byla česká vlajka. Jet tak, abychom všichni v pořádku dojeli do Dakaru. Výsledek celého snažení je famózní. S velikou radostí mohu napsat, že pilot Tomáš Tomeček s navigátorem Ladislavem Lálou obsadili celkové druhé místo v kategorii kamiónů za Antonem Shibalovem na Kamazu a před třetí v pořadí Elizabeth Jacinto na MANu.

Dnes se jela poslední, jedenáctá etapa Africa Race, která mohla měnit pořadí. Posledních dvěstěsedm kilometrů, na první pohled nenáročných kilometrů, tedy v porovnání s posledními dny. Bohužel tomu nebylo tak. Osm kilometrů před cílem po rovině, kde motorkáři jeli na plnou šestku, byla velmi zrádná zatáčka. Hodně to bolelo Jana Zaťka, Stephana Hamarda a Anastasii Niftonovou všichni tři skončili v kotrmelcích téměř z plné rychlosti, když vylétli mezi nerovnosti na kraji cesty a nejen oni, bylo jich zde v problémech více, ale ustáli to. Všichni tři se posbírali ze země a dojeli těch pár zbylých kilometrů do cíle. Výsledek - Stephan má zlomenou klíční kost, Anastasia spadla z motorky v cíli a hodně potlučená chvíli ležela v péči lékařů a Jáno má něco s ramenem. Všichni tři se dávali do kupy desítky minut a pak odmítli jakoukoliv pomoc a na svých motocyklech vyrazili na stovky kilometrů dlouhou cestu přes hranice Mauretánie do bivaku v Senegalu. Anastasii jsem viděl, jak podepis
ovala lékařům formulář, ve kterém další pokračování na motocyklu brala jen na sebe. Snad jim všem bude co nejdříve dobře. V bivaku se dozvídám, že také duo Kamazů mělo ve stejném místě trable a udělalo si výlet. V jejich podání však šlo jen o drobný výlet, který pobraly tlumiče. A velikou gratulaci připojují i Jánovi. I přes výlet mimo dnes dojel na čtvrtém etapovém místě!

Oslavy na konci etapy byly vřelé, ale nijak veliké. Celé závodní pole se vydalo na cestu do vzdáleného Senegalu. Oslavy vypuknou zítra v Dakaru, kde je naplánována desetikilometrová etapa kolem Růžového jezera. Ta už nic nemůže na výsledcích změnit. Je to slavnostní defilé.

Cestou na hranice opět projíždíme hlavním městem Nouakchottem. Je to město, kde se život podobný středověku, jako je život se zvířaty a v chýších nebo velmi skromných příbytcích, kloubí s novověkem v podobě aut, mobilních telefonů a základní infrastruktury. Městem vyjíždíme z jižního předměstí a jak je v České republice zvykem míjet na předměstí různé hobby markety a obchodní centra, tak zde je to podobné. Je zde několik stovek metrů viditelný dobytčí a velbloudí trh, pak následuje prodej písku a nepálených cihel, dále u silnice leží hromady hadrů, tedy textilní trh, poté je vidět mnoho koz a bouraného masa na hácích ve stáncích. Toto je všechno u velmi prašné a vytížené silnice. Mezi tím pobíhají kozy a chodí osli a všude jsou plastové odpadky. Noakchott dnešních dnů v té méně honosnější čtvrti.

U hranic se Senegalem se krajina hodně mění. Čím blíže jsme u veliké řeky Senegal, tak přibývají rostliny. Posledních třicet kilometrů se jede přímo okolo řeky. Je zde hliněná pista a okolo mokřady a bažiny. Projíždění osadami není nic příjemného. Lidé se zde živí rybolovem a zápach ryb je opravdu intenzivní zážitek pro netrénovaný nos. Cestou je potřeba si dávat pozor, aby se nevyjelo moc mimo cestu. Půda je podmáčená a zrádná v tom, že na povrchu je nafoukán prach a vypadá tak na první pohled pevně. Když si nedáte pozor, tak ve vteřině zapadnete celým kolem do bahna. Obzvláště veliké nebezpečí hrozí kamionům. Známe případy z minulých let, kdy teprve za použití tři ostatních velkých aut šel vytáhnout nešťastník, kterému uvázla jedna strana kol, když vyjel z cesty jen o pár desítek centimetrů. Bahno ho pak stáhlo a nepustilo.

K hranici přijíždíme v horkém odpoledni a vítá nás dlouhá fronta. Jak byl přechod hranic z Maroka do Mauretánie bezproblémový a rychlý, tak z Mauretánie do Senegalu jsou nějaké problémy. Čekáme dlouhé desítky minut a nic se neděje. Důvodem je ta skutečnost, že místní celníci chtějí zaplatit za průjezd závodu a zavřeli hranici, než se tak stane. Závod však zaplaceno již má, všechno bylo předem dohodnuto. Ale kdo byl v Africe, tak ví že peníze zde chce každý a pohraničníci velmi často zneužívají své pozice a síly. Situace se vyhrotila tak, že se muselo využít kontaktů Jean-Luis Schlessera s mauretánským prezidentem. Pak začaly padat příkazy ve vojenské hierarchii níže, až politický problém dopadl na místní celníky. Někdo na hranici musel být „postaven do latě“ naprosto vojensky a ukázkově. Celníci vyběhli se seznamem aut a osob, zběžně zkontrolovali, zda početně sedíme, nasázela se razítka do pasů a bez další kontroly se projelo do Senegalu.

Jsme zpět v civilizaci. Tedy v porovnání s Mauretánii určitě. Zítra Růžové jezero u Dakaru.

Z bivaku v senegalském Saint-Louis Vojtěch Morávek ml.

Tatra Tomeček - Lála

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.