OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Duch Thiery Sabineho

Marná snaha. Každý vůz má po odjetí stovek kilometrů v divočině bolístky a to volím velmi mírné výrazy. Večer po etapě, nejeden mechanik pláče při vzpomínce na to, jak vůz ještě ráno vypadal. V tu chvíli může zapomenout v noci na stan, spacák a spánek a je zcela jedno, jaký je den v roce. Další axiom, co platí vždy a není nutné ho znovu dokazovat je, že dobrá práce se chválí sama a v bivaku to platí mnohonásobně. Naši mechanici Petr Čapka a Rosťa Filip jsou extratřída. Už stokrát jsem je viděl při práci a Tatra nemůže být v lepších rukou. Oni mají to, co je zde naprostá nutnost. Schopnost přemýšlet o tom, co dělají, chytře improvizovat a využít všech dostupných možností, co v aktuální situaci mají. Pokud by některý z nich za mnou přišel a řekl mi, že něco jde nebo nejde opravit, více o tom nediskutuji, protože to buď opravdu jde nebo v daných podmínkách už neexistuje způsob, jak „to" dostat do funkčního stavu.

Za těch pár dní, co jsme na Africa Race, jsem viděl mnoho různých lidí, jak se „oplendují" kolem naší asistenční Tatry a tahají z kluků materiál a rozumy jak připevnit upadlé „toto" k upadlému „tamtomu" tak, aby se s tím nejen dalo dojet do Dakaru, ale nejlépe ještě zítra závodit. Většinou odcházejí spokojeni. Naprosto obdivuji jejich schopnost najít si čas ve velmi stresovém prostředí, zamyslet se nad problémy jiných a rychle pomoci. Tato vlastnost je pro mě na jejich práci k nezaplacení. To, co jsem napsal, jsem si pořádně uvědomil včera v noci. Kluci makají na autě už mnoho hodin. Rosťa se nechává slyšet, že už hlady nevidí a Petrovi hlad kouká z očí. My ostatní se jim snažíme moc nepřekážet při práci. Čekáme na ně, abychom mohli jít společně na sváteční večeři. Jen, co je po desáté hodině večer hotovo, přichází Ital Dalla Valle Stefano (171). Má utržené řízení na své čtyřkolce a oprava je nad jeho síly. Prý zda bychom nebyli tak hodni a pomohli. Co myslíte? Znova se sp ustila centrála vyrábějící elektrický proud. Vytáhla se svářečka a z vlastních zásob se začal obrušovat kus pořádného železného plátu. Večeře byla skoro o další hodinu odložena. Dalla Valle se dnes díky našim mechanikům může postavit na start. Takovéto momenty mám na africkém závodě rád. Je zde odvedeno moře práce, ale takové, která v danou chvíli má veliký smysl. Toto je přesně ono, proč mám radost z toho, že mohu zde být společně s ostatními.

Africa Eco Race

Závodní den

Nějak se nám lepí smůla na paty. Defekty cestou po Evropě, nekvalitní nafta s nečistotami a dnes kámen, co poničil u zadního levého kola, co mohl. No ale takový je tento závod. Stále je s čím bojovat.

Opět jako včera, byl start do etapy hned u bivaku. Pořadatelé se snaží, aby pro závodníky bylo co nejméně spojovacích úseků. Hned na startu měl problémy Jean-Luis Schlesser. Jeho speciál vyrazil do etapy o poznání pomaleji, než jak si ho pamatuji ze včera, kdy kolem mě po pláni doslova proletěl. Zanedlouho projíždí Kamaz a už z tak zvířeného prachu dělá obrovský dlouhý prašný oblak. Elizabeth Jacinto a naše Tatra jen více zahušťují. Závodníci startující za nimi jedou citelně pomalu a ani se jim nedivím. Z kabiny vozu nemůže být vidět vůbec nic. O pár desítek kilometrů dále Tatra dostává velikou ránu v oblasti zadního levého kola. V tom okamžiku je kolo zablokováno. Opakuje se již letos naučený scénář. Zastavit, odpoutat se z pásů a zjistit, co se vlastně stalo. Nějaký kámen urval hadici a kus vzduchového válce. V tu chvíli povolila pružina v brzdovém bubnu a obložení zablokovalo kolo. Nezbylo nic, než rychle odpojit zadní levý okruh z provozu a dojet etapu bez brzděného ko la. To samo o sobě nebylo nijak obtížné. Charakter etapy nevyžadoval intenzivní brzdění. Spíše je škoda ztraceného času. Etapa podle Vojty byla spíše o rychlosti a jediné obtížnější úseky přišly kolem dvoustého kilometru při zdolávání vyschlých břehů řek.

Ne pro všechny to bylo jednoduché. Své horké chvilky si zažívá i Elizabeth Jacinto. Špatně najíždí na vysoký pískový břeh. V tu chvíli se její Man pokládá na bok. Naštěstí se opřel o písek tak šikovně, že za pomoci projíždějících ho dokázala postavit zpět na kola a tento incident pro ni neznamenal výraznou ztrátu.

Život v Africe

Dnešní článek vzniká v bivaku v severní části území Západní Sahary (gps: 26 50.00519N/11 53.20152W). Toto je oblast oficiálně patřící Maroku, ale co jsem tak postřehl, tak Marocká armáda ho sice má pod faktickou kontrolou, nicméně je to rozlehlá země nikoho. Připadá mi jako obrovské nárazníkové pásmo mezi černou Afrikou na jihu a arabskou na severu. Buď jak buď každopádně tady není moc bezpečno. Zítra se pojede etapa v této severní části. Na jih k Mauretánské hranici se celé závodní pole přesune po jediné silnici lemující pobřeží Atlantického oceánu.

Krajina se posledních dvěstě kilometrů úplně změnila. Zmizely hory a údolí. Kam až oko dohlédne, je planina s občasnými malými keři. Na území Zapadní Sahary je několik měst, to říkám, jen aby mě nikdo nechytl za slovo. Důležitý je pocit při cestování touto zemí. Po několika desítkách kilometrů zjistíte, že něco chybí. Dobře, vesnice nemusí být hustě od sebe. Stopadesát kilometrů bez dědiny je ale dost a žádná další v dohledu. Kdy že to byla poslední benzínová stanice? Přes dvěstěpadesát kilometrů „na zaď". Kolik je venku stupňů? Kolem třiceti. A to je zde zimní období? Ani si nepamatuji, kdy naposledy v protisměru projelo auto. No, nádherné místo na cestování, co říkáte. Abych byl úplně upřímný. Občas je vidět v dáli stan místních lidí. Občas je vidět vojenské maskované obrněné auto stojící v poušti. Nevím, zda hlídají nás nebo je to běžná rutina. A pak, pohledem Evropana, tisíce kilometrů čtverečních liduprázdných planin.

Zapomněl jsem včera zmínit ještě jednu zajímavost z marockého vnitrozemí. Díky minulým ročníkům Africa Race mohu porovnávat měnící se prostředí. Co minulý rok nebylo a letos je často vidět, jsou typické „čínské" třikolové motocykly. Vepředu místo pro řidiče a za ním prostorné úložiště pro převoz čehokoliv. Viděl jsem na této tříkolce převážet palmové listy, kozy i početné rodiny. Čínský vliv a jejich zboží zcela jistě mění Afriku více, než se nám z občasných zpráv zdá.

Další etapa

Další etapa je poslední před dnem odpočinku, kdy se nezávodí. Začátek je už marocky tradiční. Rychlé kamenité cesty s občasným hlubším pískem. Závodníci pojedou po břehu řeky Hamra, kde se cesta vyznačuje malými skoky, při kterých rychle jedoucí vozy letí chvilkami vzduchem. Hovořil jsem s kameramanem z vrtulníku. Říkal mí, že toto jsou pro něj velmi zajímavá místa pro natáčení. Posledních sto kilometrů bude pro mnoho křižujících stop náročných na navigaci.

Vojtěch Morávek ml., TomRacing

Gwirat Larjam, West Sahara

Přidat komentář

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.