OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Cítím se povinen triatlonu něco vrátit, říká talent Debnar a se zapálením studuje medicínu

Byl to velký talent českého triatlonu, zajel několik skvělých výsledků na české i evropské scéně. Jeho potenciál byl ohromný. Jenže přišla zranění, tréninkové výpadky a zároveň rozhodnutí studovat na vysoké škole. Nyní je Martin Debnar ve třetím ročníku medicíny a triatlonu má stále pořád plnou hlavu. Jako doktor by v budoucnu rád pomáhal právě triatlonistům. A k tomu si tu a tam zajel nějaký závod.

Debnár

Martine, povězte nám něco o vašich triatlonových začátcích? Kdo vás k tomuto sportu přivedl?
S triatlonem jsem začal, dle mého názoru, v tom nejideálnějším věku - v 15 letech. Sport mojí rodině nikdy nebyl cizí, spíše naopak, a tak jsem jako malé dítě začal s plaváním. Nebyl jsem sice ve své kategorii nejlepší, ale troufám si říct, že k té širší republikové špičce jsem především na prsařských tratích patřil. Jednalo se ale o věkové kategorie 10-12 let, takže v podstatě nic významného. Pak jsem skončil, plavání mě nebavilo ani nijak nenaplňovalo. Koketoval jsem s fotbalem a brzy přešel na samotný běh. Běhal jsem ale pouze přespolní běhy a krosy. Hlavně díky skupině lidí kolem dnes již zaniklé skupiny SK Libín Prachatice jsem si pohyb a právě běh oblíbil nejvíc a začal na běhu pracovat i dost sám mimo společné tréninky. Prostě mě bavilo jít si zaběhat a dát si pořádně do těla. Pak si mě všiml trenér týmu Šumavský triatlon Prachatice Miroslav Lorenc. Dal jsem s ním slovo a ten mě do triatlonu v 15 letech uvrtal. Okamžitě mě to chytlo. V týmu byli kromě Barbory Hlaváčové samí dospělí, a tak jsem s nimi absolvoval plno tréninků, což se na začátku také velmi projevilo. Postupně jsem začal žít triatlonem na 100% a výkonnost šla nahoru. Původně jsem si myslel, že budu jezdit jen závody na krajské úrovni, ale v Táboře v roce 2007 se jel Český pohár, což byl můj první větší závod. Zkusil jsem to a hned vyhrál. Paralelně se ale jel závod olympijských nadějí, takže konkurence byla menší. Díky tomuto výsledku jsem se nejenom já, ale i rodiče rozhodli, že do toho půjdeme naplno. První dva roky jsem se musel vypořádat s plaváním, které bylo mojí nejslabší stránkou. To se podařilo. Sice ne tak, abych v něm exceloval, ale myslím, že na evropský průměr se mi podařilo se dostat. Postupně jsem kouzlu triatlonu propadal víc a víc.

Od začátku jste byl velice talentovaný a bylo to znát i na výsledcích. Povězte nám, kde všude jste zářil? Kde se vám dařilo?
Nevím, jestli jsem byl zas až tolik talentovaný, ale spíš jsem si šel za svým a snažil se triatlonu podřizovat vše. Výsledky se vcelku dostavovaly. Určitě nejlepší byl rok 2011, což byl poslední rok v juniorech. Už před začátkem triatlonové sezóny se ukazovalo, že mám celkem slušnou formu. V hale jsem zaběhl 3km za 8:42 a následně výkon, na který jsem nejvíce hrdý a to 5 km na krajských atletických závodech za 14:59.

Debnár

Výkonnost se záhy ukázala i v triatlonu, a tak se se mnou ten rok muselo počítat. Na závodě Evropského poháru juniorů v belgickém Tournai jsem skončil ve velmi nabité konkurenci na 3. místě, ale vzápětí jsem byl diskvalifikován pro nevložení helmy do boxu a následném nezastavení v penalty boxu. Následoval Evropský pohár v Brně, kde jsem měl velkou smůlu. Prasklo mi lanko u přehazovačky a já tak polovinu z 20 kilometrové trasy odjel na převody 53/12 resp. 39/12. Skončil jsem nakonec druhý, ale věřím, že nebýt těch technických problémů, běžel bych úplně jinak a určitě bych vyhrál. Další závod bylo mistrovství Evropy v Pontevedře. Závod, který byl mým nejlepším triatlonovým závodem, ale zároveň i nejhorším, co se taktiky týče. Skončil jsem na 4. místě a měl nejrychlejší běžecký čas dne. Do depa jsem ale vjížděl jako jeden z posledních, a tak jsem musel dohánět cenné vteřiny na čelo. Dnes vím, že mě to stálo medaili, možná i vítězství, na vítěze jsem totiž ztratil pouhých 7 vteřin. Když vezmu v potaz, že od dob Martina Krňávka se nikdo z českých závodníků v juniorské kategorii neumístil výše, výsledku si nesmírně cením. Zpětně to ale čím dál více beru jako lehkou prohru.

Úspěšný rok 2011 jsem pak uzavřel 16. místem v čínském Pekingu, kdy už jsem bohužel neměl takovou formu, jako ze začátku sezóny. Takhle tedy vypadala moje nejlepší sezóna. Zajímavé je, že na domácích závodech se mi tehdy příliš nedařilo, i když je pravda, že jsem je většinou chodil z plného tréninku. Další výsledek, kterého si velmi cením, je ze závodu na Světových hrách v kolumbijském Cali a to v duatlonu, kde se zároveň jednalo o mistrovství světa. Já zde ve svém jediném seniorském startu na mistrovství světa obsadil myslím obstojné 20. místo. Ještě bych možná zmínil loňské 2. místo na MČR ve sprinttriatlonu. Jsem rád, že jsem se alespoň jednou dokázal dostat na „bednu“ seniorského mistráku. Ostatních výsledků si samozřejmě také cením, nicméně si myslím, že nestojí za zmínku, jelikož tolik nevšední nejsou.

Postupem času ale začala přicházet zranění, která vám bránila v dalším rozvoji. Prozraďte nám, o co šlo?
Rok po mé nejúspěšnější sezóně přišla sezóna nejnepovedenější. Nejprve to vypadalo skvěle. Opět progres jak ve vodě, tak v běhu. Cyklistických kilometrů bylo také o dost více než dříve. Měl jsem pak ale hloupý pád, který odnesl kyčelní kloub. Nic hrozného to nebylo, traumatizace kloubního pouzdra a pro klidový pohyb v podstatě nepodstatná věc. Horší to bylo při tréninku, hlavně při běhu. Problém jsem ještě zhoršil tím, že jsem tomu nedal dostatek odpočinku a snažil se o co nejrychlejší návrat do tréninku. Takhle jsem to v podstatě dělal tak dlouho, až se z toho stal chronický problém. Táhlo se to se mnou celou sezónu a já si tak za rok 2012, na který jsem dřel asi nejvíc za celé období mého sportování, nepřipsal žádný úspěch, jen dost nedokončených závodů. Tenhle problém by se dal nazvat za klíčový v celém mém triatlonovém snažení. Trochu mi to změnilo pohled na vrcholový sport. Uvědomil jsem si, že když přijde zranění, veškerá předchozí snaha přijde vniveč a že sportovci jsou vnímáni a hodnoceni pouze daným okamžikem. Navíc se moje studium na prachatickém gymnáziu chýlilo ke konci a já se tak rozhodoval co dál. 

A jak jste se rozhodl? Co hrálo roli, co všechno jste bral v potaz?
Díky diagnostickým testům a vyšetřením, které jsme jako reprezentanti podstupovali, jsem se začal zajímat o fyziologii sportu, trénování, biomechaniku, v podstatě o medicínské vědy. Do toho jsem četl velmi zajímavé knihy o alternativní medicíně a akupunktuře, a tak se mi v hlavě začala rodit myšlenka na medicínu. Rozhodoval jsem se dlouho. Po maturitě jsem šel nejprve do Brna na VUT a to na chemickou fakultu. V podstatě na zkušenou. Do Brna proto, protože je to město s největší triatlonovou historií u nás. Má největší potenciál, téměř všechny naše největší triatlonové hvězdy jsou/byly s Brnem spojené. Do Brna také kvůli lidem, kteří zde působili a působí. Školu jsem ten rok chtěl brát s rezervou, zkusit vsadit vše na triatlon a podle výsledků se uvidí co dál. Nicméně škola, potažmo studium a věda, se mi začaly líbit čím dál víc a začaly tak získávat na mých sympatiích. K tomu jsem si přidal pár racionálních důvodů a měl jasno, že medicínu zkusím. Výsledkově nebyl rok 2013 vyloženě špatný, ale ne dost dobrý na to, aby moje rozhodnutí změnil. Na medicínu jsem se dostal a letos nastupuji do 3. ročníku. Nicméně ještě v ročníku prvním jsem trénoval a musím se přiznat, že v hlavě myšlenku vrcholového triatlonu stále nosil. Postupem času jsem ale pochopil, že na úkor školy, která mě opravdu velice baví a naplňuje, by to byl jen takový trapný pokus stíhat těm nejlepším. Misky vah se znovu převážily v momentě, kdy jsem dostal nabídku sponzoringu od firmy Salming, což je dle mého názoru jedna z nejvíc perspektivních běžeckých značek. Vlilo to do mě novou energii trénovat, nicméně začátkem akademického ročníku, kdy se ukázal objem učiva, bylo vše tatam. Během školy jsem na trénování neměl moc času, a tak jsem doufal, že v létě vše doženu. Do tréninku jsem se ale pustil s příliš velkou vervou, přehnal jsem to a tělo se ozvalo. To mi v podstatě znemožnilo zúčasnit se letos jakéhokoli triatlonového závodu. S pomocí bot Salming se mi ale podařilo vyhrát MČR v krátkém duatlonu a potvrdit vítězství v českém poháru v aquatlonu za rok 2014. Možná škoda, že podobná nabídka nepřišla dříve.

Studium medicíny je určitě náročně. Jak se vám zatím daří? Jak vnímáte spojení medicína plus vrcholový trénink?
Náročné určitě je, ale nejdůležitější je osobní zapálení. Když člověka daná problematika baví, je to o dost jednodušší. Jako ostatně všude. V prvním ročníku, který je na naší fakultě objemem učiva jednodušší než jinde, jsem se snažil trénovat tak, jak jsem byl zvyklý. Bylo to ale na úkor odpočinku a dalšího osobního prostoru. Už jsem tréninky neabsolvoval s takovým nadšením jako dřív a musel se dost nutit. Bylo to velmi náročné a ne moc účinné. Navíc při závodech v Evropě mě začali porážet závodníci, které jsem dříve porážel. A podobné to bylo na republikové úrovni. To člověku taky na pohodě nepřidá. Ve druhém ročníku se už o žádný trénink vlastně nejednalo. Šlo pouze o takové udržovací hýbání a s tím člověk do světa díru rozhodně neudělá. Podobný problém asi zažívá hodně mladých triatlonistů. Triatlon dělají vesměs velice chytří lidé a plno závodníků po středních školách odchází na nelehké univerzity. Člověk pak řeší dilema zda škola či příprava. Triatlonem je nutno žít téměř 24 hodin denně a pokud chcete smysluplně studovat nějaký těžší obor, máte opravdu velmi malou šanci v triatlonovém světě proniknout na ty nejvyšší příčky. Jeden z mála lidí, kteří to dokázali, je například Vendy Frintová, která za to má můj neskutečný obdiv.

Debnár

Martine, máte ještě nějaké triatlonové cíle?
Cíle, co se výsledků týče, už spíš ne. Jedná se pouze o účastnické mety. Určitě bych se chtěl postavit na start dlouhého triatlonu a dokončit ho líp než pár minut před limitem. Taky bych se v budoucnu rád znovu postavil na start mistrovství světa v krátkém triatlonu, a to alespoň v kategorii age group.

Z vašich slov je cítit láska k triatlonu. Tento sport asi nikdy neopustíte, co?
U triatlonu bych moc rád zůstal. A to nejen jako amatérský závodník. Ideálně i jako budoucí lékař. Chtěl bych se věnovat ortopedii, problematice pohybového aparátu a pomáhat sportovcům a to zejména triatlonistům, překonávat případné problémy a zranění. Pokud se totiž závodník nedostane ke specialistovi, je velmi těžké sehnat kvalitní péči. Navíc aby triatlonista dosáhl na mety nejvyšší, je zapotřebí pohybovat se na hraně zdraví a zranění a zdravotnické a regenerační zázemí hraje nemalou roli. Cítím se povinen triatlonu něco vrátit, jelikož mi umožnil cestovat po světě, zažít nevšední zážitky a především poznat skvělé lidi a kamarády, což je asi to nejcennější. Nedokážu si zpětně představit, že bych prožil své mládí bez triatlonu.

Text a foto: Česká triatlonová asociace

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.